Vítejte na stránkách Atletického klubu SSK Vítkovice

Běh začíná pokynem: „připravte se", následuje „pozor" a poté přijde výstřel. Mezi 40 a 60 metrem dosáhnou běžci své maximální rychlosti. U běhu na 200m využívají běžci pouze 92 až 93 procent své maximální rychlosti, té pak dosahují mezi 100 až 150 metrem. Výsledný čas je měřen ve chvíli, kdy běžcova hruď protne cílovou čáru, to je taky důvod, proč se většina běžců v závěru nahýbá vrchní částí těla dopředu.

V tomto běhu je nejdůležitější, aby při fázi zrychlování běželi pokud možno uvolněně až do vzdálenosti 250 až 300m, kdy se začíná ve svalech tvořit kyselina mléčná. Od této chvíle je nejdůležitější udržet si nabyté tempo a neztratit rychlost. Dráhy číslo 3, 4, 5 a 6 jsou považovány za nejlepší. Zatáčky jsou u vnitřních drah příliš těsné, oproti tomu problémem u vnějších drah zůstává nedostatečný výhled na ostatní atlety. Čtvrtka je hlavně o vytrvalosti, běžci podstupují hodně anaerobního tréninku, aby se vyrovnali s posledními sto metry závodu.

V běhu na 800m běží atleti až do první zatáčky v oddělených drahách a spojí se až po sto metrech, aby nedošlo ke srážce či tlačenici. Toto je jedna z výhod atleta, který si vylosoval vnější dráhu, protože si takto může zvolit libovolnou pozici na poli. Půlka je jedním z nejtaktičtějších běhů, kde hraje velkou roli rychlost a schopnost poprat se s nedostatkem kyseliny mléčné.

Kromě rychlosti a vytrvalosti je houževnatost a smysl pro strategii jednou z nejdůležitějších předností každého atleta v běhu na 1500m. Nejkritičtějším momentem je třetí kolo, kdy se už nesmí chybovat, protože případné nedostatky nelze do konce závodu napravit.

Běh na 3000m (7,5 kol) stojí na hranici mezi středními a dlouhými tratěmi, je to závod, který vyžaduje přiměřenou rychlost, nicméně její možný přirozený nedostatek může být vykompenzován lepšími aerobními podmínkami a podpůrnou běžeckou taktikou. 

Běžec na 5000m absolvuje 12,5 kola. Ačkoliv je tento běh považován za středně dlouhou trať, rychlost hraje stejně důležitou roli, jako u všech ostatních běžeckých disciplín. Trénink na 5000m je podobný tomu na 1500m, protože velký počet běžců se věnuje oběma těmto disciplínám. Na druhou stranu je zcela běžné, že atleti preferují kombinaci běhů na 5000m a 10 000m.

Běh na 10 000m je takticky vysoce náročný závod, což znamená, že se závodníci drží ve skupině téměř 8000m až 9000m. Do pozic pro finiš se začínají běžci řadit až v posledním kole.

Chůze je vývoj kroků, které musí být kladeny na zem tak, aby si chodec udržel stálý kontakt s dráhou, lidskému oku to připadá jako neustálý kontakt se zemí. Postupující noha se musí narovnat, tzn. - koleno se nesmí pokrčit v kloubu, a to od chvíle, kdy se chodidlo dotkne země až po svislou pozici nohy při dalším kroku.

Pokud si rozhodčí všimne toho, že chodec porušuje pravidla, pošle hlavnímu rozhodčímu červenou kartu. Pokud pošlou tři různí rozhodčí tři červené karty hlavnímu rozhodčímu, je pak chodec, kterého se tyto červené karty týkají, diskvalifikován.

Sedmiboj se skládá ze třech běžeckých, dvou skokanských a dvou vrhačských disciplín, které probíhají během dvou dnů.

Den první: sto metrů překážek, skok do výšky, vrh koulí a běh na 200m.

Den druhý: skok do dálky, hod oštěpem a běh na 800m.

Sedmibojařky jsou v každé disciplíně bodovány na výsledkové tabuli. Proto je nejdůležitější součet bodů a ne umístění v jednotlivých disciplínách. Takže například konečný součet 1000 bodů se rovná: 13,85 na sto metrů překážek, 1,82m ve výšce, 17,87m v kouli, 23,20 v běhu na 200m, 6,48m na dálce, 57,18m v oštěpu a 2:07,63 v běhu na 800m.

Hlavní předností každé sedmibojařky by měla být rychlost, síla a obzvláště pak energičnost. Během dvou dnů sedmiboje je taky naprosto nezbytná stoprocentní koncentrace.

Mužský desetiboj se skládá ze čtyř běžeckých, tří skokanských a tří vrhačských disciplín, které opět probíhají ve dvou dnech.

Den první: běh na 100m, skok do dálky, vrh koulí, skok do výšky a běh na 400 metrů.

Den druhý: běh na 110m překážek, hod diskem, skok o tyči, hod oštěpem a běh na 1500m.

Body se desetibojařům udělují na základě výsledků z každé disciplíny. Pokud desetibojař dosáhne na 1000 bodů, odpovídá to zhruba těmto výsledkům: 10,39 při stovce, 7,76m v dálce, 18,40m v kouli, 2,21m ve výšce, 46,17m na čtvrtce, 13,80 v běhu na 110m překážek, 56,18m v disku, 5,29m na tyči, 77,20 v oštěpu a 3:53,79 v běhu na 1500m.

Hlavní předností každého desetibojaře by měla být rychlost, síla a v neposlední řadě energičnost. Během dvou dnů sedmiboje je taky naprosto nezbytná stoprocentní koncentrace.

Čtyři běžci si v tomto běhu předají štafetový kolík celkem třikrát. Příjemce štafetového kolíku zrychlí deset metrů před předávacím územím, které je dlouhé dvacet metrů, a kde musí dojít k předání kolíku, jinak je celý tým diskvalifikován.

Existují dva nejčastější typy předání štafetového kolíku. Běžci uplatňují techniku předávání štafetového kolíku spodním nebo horním obloukem. Při předávce spodním obloukem je paže přebírajícího běžce v okamžiku převzetí kolíku zapažena s pokrčeným loktem. Při předávce horním obloukem je paže přebírajícího běžce v okamžiku převzetí kolíku zapažená s dlaní otočenou nahoru a palcem odtaženým od ostatních prstů. V momentě, kdy začne přebírající běžec zrychlovat, nevidí předávajícího běžce, což znamená, že technika předání štafetového kolíku zde hraje klíčovou roli a musí být velice přesná.

V závodě 4 x 400 m se běží v drahách první kolo a navazující zatáčka až po obloukovou čáru na jejím konci (čára seběhnutí k vnitřnímu okraji dráhy). Běžci na 3. a 4. úseku se řadí v pořadí, které mají jejich členové štafety na čáře 200 m před cílem. V úsecích, kde se neběží v drahách, vyjma běhu na 4 x 400 m, mohou očekávající běžci zaujmout postavení u vnitřního okraje dráhy podle toho, jak členové družstev dobíhají, pokud nestrkají nebo nepřekážejí jiným závodníkům v běhu.

Existují dva typy skokanů, respektive dva typy techniky skoku – švihový a silový. Švihová technika se vyznačuje plochými a hladkými kroky, zatímco silová technika se projevuje vyššími skoky a délka kroků je různá.

U mužů je délka rozběhové dráhy většinou od 40 – 45 metrů. U žen je tato dráha trochu kratší. Muži skáčou z 20cm široké odrazové desky, která je od pískového doskočiště vzdálená 13 metrů. U žen je tato vzdálenost pouze 11 metrů. První skok a krok je proveden stejnou nohou. Dobrý 17 metrový skok je většinou rozdělen do skoků 6m+5m+6m.

Tato disciplína prošla revolucí poté, co Dick Fosbury vynalezl slavný zádový styl zvaný flop, kdy se výškař otočí zády k laťce, než ji přeskočí. Trik spočívá v přesném skloubení rychlosti se sílou odrazu. Tlak na nohu při odrazu se rovná přibližně desetinásobku váhy atleta.

Diskař stojí v základním postavení zády do směru hodu. Diskař se pak jeden a půl-krát otočí a rotační pohyb zrychluje po celou dobu před vypuštěním disku. Po vypuštění disku dochází k doznívání pohybu, který je kompenzován přeskokem na druhou nohu, nebo je otáčivý pohyb celého těla zastaven tak, že diskař zůstane stát na obou nohách. Rychlost disku při vypuštění dosahuje přibližně 26 m/s u mužů a trochu méně u žen. U mužů je váha disku 2kg s průměrem 220mm, zatímco ženy hází disk o hmotnosti 1kg s průměrem 181mm. Diskařský sektor je z betonu a skládá se z kruhu o průměru 250cm a sítě kolem sektoru. Koulařský a kladivářský sektor mají menší průměr pouhých 214cm.

Rozběhová dráha je víceméně stejná u mužů i žen, od 25 do 30 metrů. Na konci rozběhové dráhy dosahují muži rychlosti 7,5m/s a ženy nabírají rychlost okolo 6,5m/s. Co se týče techniky, pro oštěpaře – praváka je nejdůležitější rychlý dokrok levé nohy a předběhnutí pravé paže tak, aby celé tělo předběhlo oštěp. Při pevném postavení levé nohy se levá strana oštěpařova těla zpomalí, tím dojde ke zrychlení pravé strany tak, aby se do samotného hodu dalo co nejvíc energie z rozběhu. Při odhodu je 75 – 80 procent rychlosti vytvořeno během pouhých 15 sekund. Rychlost odhozeného oštěpu se zrychluje z 30km/h až ke 110km/h. U žen se tato rychlost pohybuje od 28km/h k 95km/h. U mužů váží oštěp 800gr a jeho délka se pohybuje od 260cm – 270cm, zatímco u žen váží 600gr a měří od 220cm do 230cm.

V současné době se používají dvě techniky: zádová a rotační. Zatímco zádová i rotační technika jsou běžně používány stejnou měrou u mužů, ženy si oblíbily techniku zádovou, která je pohybově a koordinačně méně náročná. Rychlost vržené koule dosahuje u mužů i žen okolo 14m/s. Váha koule se liší, u můžu má koule 7.26kg a 4kg u žen. Vrhačský sektor má vnitřní průměr 213 až 214 cm.

Většina kladivářů a kladivářek se před vypuštěním kladiva čtyřikrát otočí. Váha kladiva je u mužů 7.26kg a 4kg u žen. Se strunou může celková délka kladiva dosáhnout od 117,5 do 121,5cm u mužů a 116.0 až 119,5cm u žen. Při každé otočce vytvoří kladivář energii, která se při poslední otočce kladivem může rovnat až třísetkilové hmotnosti. Toto je váha, kterou musí každý kladivář či kladivářka udržet doslova na konečcích prstů. Průměr kladivářského sektoru je 214cm.

Rychlost, síla a odvaha jsou nejdůležitějšími znaky každého tyčkaře. Tyč je vyrobena ze sklolaminátu nebo z kombinace sklolaminátu a uhlíkových vláken, váží 4-5kg a její délka se pohybuje mezi 5 až 5,2m u mužů a 4,30 až 4,50m u žen. Neexistuje žádný maximální limit délky tyče. U mužů je rozběhová dráha 38 – 45 m dlouhá a u žen je její délka trochu kratší.

Pro maraton je klíčová stabilní rychlost. Během prvních třiceti kilometrů závodu, který celkem měří 42,195km si většina atletů zvolí běh ve skupině a poté odtržení se od skupiny v závěru maratonu. Nejlepší běžci se účastní maximálně dvou až tří maratonů ročně, protože maratonský běh na asfaltu je velice fyzicky náročný. Trénink maratonce zahrnuje uběhnutí až 200km týdně, trénink rychlosti a intervalový trénink. Teplota, vlhkost, rychlost větru…to všechno jsou faktory, které se promítají do závodu, a to z něj dělá nejlepší zkoušku vytrvalosti. 

Jedna z nejdrsnějších disciplín, ve které je tempo běžců neustále narušováno překážkami na dráze. V běhu na 3000m steeplechase obsahuje 35 překážek a 7 vodních příkopů, kdy na každé kolo připadá 5 překážek a jeden vodní příkop. U mužského steeplu jsou překážky 91,4cm vysoké, u ženského pak 76,2cm vysoké. Každý vodní příkop je 3,66cm dlouhý a stejně tak široký. Nejhlubší část vodního příkopu – 70cm je těsně před překážkou, nejplytčejší je pak na začátku. Každá překážka váží 80 – 100kg. Velký počet atletů se od překážky odrazí, aby tak získali větší rychlost při přeskoku.

Muži běží 110m překážek, zatímco ženy pouze 100m překážek, výška překážek je 106,7cm u mužů a 83,8cm u žen (výška překážky u 400m překážek: 91,4cm u mužů a 76,2cm u žen). U všech tří běhů je na trati 10 překážek. Technika: Běžec musí překážku zdolat v co nejrychlejším čase, tak aby neztratil rychlost. Nejdůležitější je, aby překážkář našel svou optimální běžeckou frekvenci a aby zdolal trať v co nejkratším čase s minimálními vertikálními výchylkami těžiště. U závodů na 100m/110m překážek musí překonat vzdálenost mezi překážkami tříkrokovým rytmem, u závodů na 400m překážek je to pak třinácti-krokový rytmus.

Skok do dálky závěsem nebo způsobem kročným jsou dva nejčastější styly skoku do dálky. Většina atletů se rozbíhají ze vzdálenosti 45 až 50 metrů a při odrazu dosahují rychlosti okolo 40 km za hodinu – což je rychlost srovnatelná s rychlostí sprinterů na stovce. Ženy mají ve skoku dalekém mírně kratší rozběh. Tlak na nohu při odrazu se rovná přibližně desetinásobku váhy atleta.